Hastings a práce na Novém Zélandu – sběr ovoce (1.-17.5. 2012)
A1 Backpackers byl menší než hostel, levnější (pouhých 105$ za osobu na týden vč. internetu), za to hůře vybavený a hlavně studený. Mají tam velmi zajímavý a stupidní systém, jak ušetřit elektriku. Na pokojích byly sice el. přímotopy, ale zásuvky fungovaly pouze po zmáčknutí tlačítka nad zásuvkou cca 30 minut, pak bylo třeba opět zmáčknout tlačítko (aretace tlačítka pomocí sirky nepomohla 😉 Takže přes noc, kdy bylo venku kolem nuly, byla v tomto typicky Novozélandském „papírovém“ baráku strašná kosa. Spali jsme v mikinách, při snídani chodili v teplých bundách apod. No, a když jste si cokoliv nabíjeli, nezbývalo, než neustále mačkat tlačítko, no pruda neskutečná 🙁 Navíc jsme zjistili, že paní domácí nás šmíruje přes kamery umístěné v každé společné místnosti a obyvatele terorizovala, tedy přesněji omezovala jejich svobodu v pití alkoholu 🙁 Takže v celém hostelu byl zákaz pití alkoholu. Údajně kvůli Anglickým obyvatelům, kteří strašně chlastali a dělali bordel. Taky pokuta 50$ za rozhoukaný požární alarm v kuchyni byla slušná buzerace, protože pokud by se rozhoukal, musela paní domácí dojít „strašnou dálku“ z domova, což byla minuta pěšky do hostelu a vypnout ho (nejednalo se o přivolané hasiče). Nejvíc mě dostala, když jsme jedli naší poslední večeři před odjezdem a dali jsme si společně s Teri, slovy 1 pivo. Přišla ke mě a jestli prej vím, že je tady zákaz pití alkoholu. V údivu jsem na ní civěl, no to si snad dělá ze mě pr…… a měl jsem co dělat, abych jí tam neposlal 🙂 Tenhle hostel prostě nějak vybočoval z Novozélandské pohody. Ale by levný, byli jsme tady jen kvůli 3-týdenní práci, tak jsme zatly zuby a vydrželi to.
S prací se nakonec vše obrátilo v dobré a konečně jsme narazili na slušného zaměstnavatele. Pracovali jsme pro společnost RJ Flowers LTD jako pickeři (česači) hrušek, jablek a kiwi 🙂 Hned první den byl tedy docela krušnej, protože pršelo a hrušky i jablka se sbírají i za deště, což na vysokých štaflích není úplně slast. Makali jsme s klukama ze Samoi. Kluci vopálený, ty to šolíchali, že nám padala čelist, jak byli rychlí 😉 Ty nás sfoukli jak svíčku, když jsme se s nima chtěli porovnat v množství nasbíraného ovoce. Jinak tady dělala celá směsice národností, od místních počínaje (možná ½), přes lidi z Čech (my ;-)), z Chile, Číny, Malajsie, Německa, Anglie, Francie až po lidi ze Samoi, což je ostrov blízko Fiji. Při podpisu smlouvy jsme dostali pěknou firemní kšiltovku, která jak se později ukázalo, mám několikrát zachránila roztrženou hlavu při sběru ovoce. Velmi sympatické byli i pauzy a oběd, kdy nám zaměstnavatel přivezl většinou až na plac vodu, kafe, čaj a občas i sušenky 🙂 Což při té makačce byla docela příjemná energie do žil. O tom jsme si mohli u Helmuta nechat jenom zdát. Taky přísun prací je pravidelný, což není u sadařů úplně standard. Často nám lidé říkali, že pracovali třeba 14 dní v kuse a pak 14 dní byli bez práce. Pracovalo se ve vysokém tempu, ale nic šíleného, nikdo nám nikdy neřekl, že děláme pomalu, i když jsme byli pomalejší než místní rutinéři. Proto jsme si dlouho mysleli, že pracují za vyšší mzdu, ale pravda byla, že měli stejnou minimální mzdu jako my, což jsme úplně nechápali, když nasbírali třeba až o 30% víc ovoce než my.
Tato firma prodávala ovoce i pod značkou ENZA, tak pokud na tuhle značku narazíte v obchodě, kupujte, protože nepoužívají žádné chemické postřiky a berou jen kvalitu. U jablek stačí např., aby na něm byla 1 černá ďubka a už se vyhazovalo, což nám přišlo docela škoda, ale příkaz zněl jasně J Sbírali jsme jablečnou odrůdu Envy, což jsou nejlepší (a nejsladší) jablka, jaké jsem kdy jedl. Co se týče kiwi, klasické zelené kiwi chutnalo úplně stejně jako, když si ho koupíte u nás v obchodě. Sbírá se úplně tvrdé (nezralé). Naproti tomu zlaté kiwi se sbírá měkké (zralé), je sladké a o dost lepší než u nás, pokud ho vůbec seženete.
Rád bych tady vyvrátil jeden mýtus, který koluje o sběru jablek. Makačka to je, to věčné lezení po 3 metrovém žebříku včetně jeho přenášení je záhul, ale není to žádný vopruz. Pravdou je, že první 3 dny jsme večer padaly na držky, přišli jsme z práce tak hotový, že jsme si dali sprchu, večeři, přečetli zprávy a šli spát. Ale pak si člověk zvyknul a bylo to v pohodě. Pokud jde o váhu sběrového koše, je úplně stejný, jako při sběru kiwi, takže taháte stejnou váhu. Pro představu plný sběrový koš má kolem 16 kg. Když to děláte chytře, tak nahoře na žebříku nasbíráte koš do max. ½ a zbytek dosbíráte ze země. Řekl bych, že sběr zeleného kiwi je možná větší dřina, protože tam zase musíte být ohnutí, či zaklonění a pak podlézáte vodící ocelový drát, když jdete vysypat plný koš, takže záda Vás bolí víc než z jablek. Ale každé má své, kiwi se zase nemůže sbírat, když je mokro, ale nemusíte lézt po žebříku.
Jedno odpoledne jsme si dokonce vyzkoušeli i práci v packhouse, tedy na lince, kde se třídí a balí ovoce do krabic, atd. Vždycky jsme si to chtěli zkusit, tak se nám to vyplnilo, ale dělat to celej život, bych fakt nechtěl 🙂 Práce v sadu byla krásná zkušenost, práce s čistou hlavou a na čerstvém vzduchu má něco do sebe. Občas jsme při práci poslouchali ptáky, někdy si povídali a někdy poslouchali mp3. Navíc má člověk dobrej pocit, že udělal něco pořádnýho a ne jen ťuká do počítače nějaké nesmysly 🙁 A ten pocit, když za pár hodin nasbíráte plnej bin (velká dřevěná bedna), kterej nasytí spoustu lidí 🙂 Výplata jednou týdně na účet a na konci Vám dají ještě příplatek na dovolenou 😉 Nakonec vyšla denní mzda na cca 120$ čistého (za 8,5 hod), což není vůbec špatné.
Jednou jsme měli volno ve všední den a byli jsme si zaplavat v místním bazénu, kde se Téře vyplnil sen v podobě celého 25 m bazénu jen pro ní 😉 Nebyla tam ani noha, to se nám asi v Čechách nestane. Když jsme odházeli z bazénu, přišel do bazénu strašně nabušenej týpek. Když jsem ho potkal ve vchodu ze šaten, všiml jsem si, že má na jednom prsním svalu vytetované olympijské kruhy. Tohle si asi jen tak někdo nenechá vytetovat ne? Když jsme na něj koukali, jak plave, hned nám došlo, že to asi nebude žádnej „amatér“. Já jsem teda nevyšel z údivu, co tam předváděl a to se asi teprve rozcvičoval. Např. na nádech podplaval bazén tak, že jen kopal nohama od kolen k chodidlům a takhle několikrát za sebou, na konci bazénu se jen vydechl, párkrát nadechl a zase jel pod vodou. Dělal tam víc šíleností, ale to byste museli vidět, prostě úžasný. Pak jsme se zeptali plavčíka, kdo to je: Novozélandský reprezentant, který byl v roce 2008 na olympiádě 🙂 Dlouho prý netrénoval, tak to teď dohání na nějaký závod. Že by na olympiádu v Londýně 🙂
Nakonec jsme pracovali celkem 3 týdny, protože už nám nezbýval čas. Čekal nás ještě autobusový přesun do Wellingtonu, kde jsme měli koupené lístky na Super Rugby, pak letecký přesun do Christchurch a poslední Zélandský výlet do Arthur´s Pass National Park.
2 comments
Ahoj, super článek i fotky, moc mě to inspirovalo! příští rok asi pojedu s přítelem taky, tak moc díky za informace, máte to opravdu výborně zpracované! mějte se krásně Markéta – ségra od Honzy Siváka
Pretty! This has been an extremely wonderful post.
Thanks for providing this information.
Leave a Comment