Tongariro National Park aneb Tongariro Alpine Crossing (23.-24.4. 2012)

Dominantou tohoto národní parku jsou 3 sopky, které mají statut „spící“. Naposled to bylo 90.tých letech, kdy začala soptit nejvyšší z nich 2797 m vysoká Mt. Ruapehu. Pikantní na tom bylo, že na úpatí této sopky je lyžařský areál a sopka začala soptit uprostřed zimní sezony, navíc o vrchol sopky se zrovna v tomto okamžiku pokoušel horolezecký tým. Ve Vulcano centru jsme o tom viděli dokument i se záběry těchto horolezců. To musel bejt adrenalin, když Vám nad hlavou začne tenhle kolos soptit 🙁 Naštěstí se tato událost obešla bez obětí i zranění 🙂 V tomto NP se dá jít 3 až 4 denní trek okolo dvou sopek, nebo jednodenní Great Walks, kterému se říká Tongariro Alpine Crossing, což byla naše volba. A jako tradičně, začíná a končí úplně jinde, takže opět musíme řešit logistický „problém“, jak se po výletě dostat k autu.

Ubytovali jsme se v sympatickém backpackeru A Plus Samurai Lodge ve městě Turangi, který vede sympatický šišlající Kiwák, a který pro svoji práci opravdu žije. Vypadá sice trochu jako santusák, ale je to dobrák od kosti a umí leccos zařídit. Večer před výletem se nám pomocí tohoto Kiwáka povedlo domluvit s Hongkongskou dívčí skupinou, která půjde trek v opačném směru, výměnu aut, resp. klíčů na trase, takže máme po starostech. Na trase samozřejmě jezdí i autobus, ale je strašně drahej, stojí okolo 30$ na osobu, což za cca 20 minut jízdy je teda strašná cena. Místňák nám doporučil jít trek v opačném směru, než se obvykle chodí, že prej je to lepší, což se mi na při pohledu na profil trasy úplně nezdá, protože by to znamenalo začít o 500 výškových metrů níže, než je konec trasy, ale jedna ze skupin to jít takto musí, takže jsme se „obětovali“ 🙂 Večer nám dobrosrdečný Kiwák pouští Pána prstenů na dobrou noc a ráno vstáváme brzo, protože v 7 hodin je odjezd.

Ráno se ještě zdržujeme Hongkongským tankováním benzínu (s blouděním dle jejich GPS 🙂 a společnou jízdou do našeho cílového bodu, protože děvčata si netroufají na manuální řazení našeho auta 🙁 Cestou se zastavujeme na vyhlídku na jezero Taupo a jeho přítok Tongariro river. Ranní mlha dává naději na skvělé počasí a pěkné fotky 🙂 Na trek vyrážíme až kolem 9 hodiny. Cesta nejdříve stoupá lesem, ale asi po hodině cesty se už otevírají krásné výhledy do okolí. Trasu a co jsme viděli, tady nebudu popisovat, za vše asi hovoří fotky. Trochu jsem se zbláznil do panoramatických fotek, tak snad to přežijete. Některé panoramatické fotky jsou foceny s polarizačním filtrem, což jak se ukazuje, je dobrý sluha, ale v případě panoramat zlý pán. Bude potřeba zásah ve Photoshopu, ale to až doma. Míjíme krásné Blue Lake, procházíme centrálním kráterem pod Mt. Tongariro a kousek pod nejprudším stoupáním na Red Crater se potkáváme s naší skupinou a vyměňujeme si klíče od auta. Děvčata si vysypávají kameny z bot, které jim tam napadaly při sestupu sutí z vrcholu Red Crateru. Ani se nedivím, při pohledu na jejich boty a vůbec výstroj na celodenní výlet do hor 🙂 Výstup na Red Crater 1886 m je pěkný výšvih s pohyblivou sutí, takže výstup je trochu opruz. Za to je z něj krásný výhled na Emerald lakes, které mají neuvěřitelně zeleno-modrou barvu a temnou „horu osudu“ (opět z Pána prstenů) aneb Mt. Ngauruhoe 2291 m. V sedle se rozhodujeme, zda jít na vrchol Mt. Tongariro 1967 m, ale blíží se mraky a nemáme už dost času, takže to vzdáváme. Zbývá už jen sestup Jižním kráterem k Mangatepopo, kde máme naše auto. Procházíme těsně pod „horou osudu“, která má opravdu vzorový kuželovitý a černý vzhled sopky. Kolem 16:30 jsme u auta, unavení, ale nadšení z opravdu nádherného treku, možná jednoho z nejhezčích jednodenních, pro jeho nevšednost v podobě měsíční krajiny, her barev a tvarů. Navíc nám skvěle vyšlo počasí a výhledy byli parádní. Jediné negativum byl snad počet lidí, kteří se na cestě nacházeli, ale nedivím se, je tak pěkný a slavný, že si ho nechá ujít jen málokdo. Cestou zpět se zastavujeme ještě na stejné vyhlídce, jako ráno a výhled je opět nádherný. Druhý den jedeme navštívit Maorskou vesnici poblíž včerejšího treku, ale mimo krásný výhled na sopky nalézáme jen jedem přístřešek a kachny v jezeře :-). Naše další cesta vede do přímořského města Napier v oblasti Hawkey Bay, což je největší ovocnářská oblast Nového Zélandu, kde se pěstují hlavně jablka, hrušky a kiwi. Máme tam slíbenou práci, ale kdo ví….