Opotiki – Bay of Plenty (16.-22.4. 2012)

V Opotiki máme slíbenou práci v podobě sběru kiwi od Indického kontraktora, tak jsme zvědaví, jak to bude 😉 První den jsme podepsali smlouvu za minimální mzdu 14$ (jak jinak na sezónní práci) a ujištění, že zítra nám zavolá a začneme pracovat. Ubytovali jsme se v malém backpackeru Central Oassis v centru menšího, tichého cca 8 tis. městečka Opotiki za 130$ na osobu a týden na dvoulůžkáči. Majitelem je Německá rodina se 3mi dětmi. Backpacker je domek se zahradou v jehož přední části bydlí hosté a v zadní části domácí rodina. Na první pohled se pozná, že tady bydlí Evropan. V pokojích je např. ústřední topení, což Novozélanďani v podstatě neznají. Ti radši chodí v zimě doma ve svetru, než aby si zatopili. Backpacker je plný Německých turistů, což jsou jednoznačně nejčastější turisti, které vídáme v tomto typu ubytování na Zélandu.

Kontraktor druhý den nezavolal a dozvídáme se od spolubydlících, kteří pro něj taky pracují, že už tady čekají několik týdnů, než kiwi dozraje a práci slibuje každý den, takže je to pěkná slibotechna 🙁 V celé oblasti je letos problém s nějakou nemocí kiwi, takže toho není na sběr tolik jako jiné sezony, navíc se čeká, až bude mít dostatečnou cukernatost. Naštěstí máme pěkné ubytování a je tady několik možností, jak se zabavit při čekání, takže nám to zas tak nevadí 🙂 Jeden den jsme byli např. na výletě ve městě Whakatane, kde jsem nafotil místní omladinu ve skateparku a pár zajímavostí, nevím, jestli to budou pro Vás moc zajímavé fotky, ale třeba jo:

[Show as slideshow]

Jiný den na výletě do místních lesů, když jsme šli k chatě Te Waiti ½ denní výlet. Celou cestu nás doprovázel pes od posledního obydlí, kde jsme nechali auto a díky němu jsme cestou v lese viděli naživo Possuma. Seděl v koruně stromu u cesty a ani se nehnul, protože moc dobře věděl, že na něj štěkající pes nemůže, a kdyby se hnul, je po něm. V městečku je parádní možnost na běhání, kolem moře vede z města nádherná cyklostezka (bez asfaltu), takže jsme chodili pravidelně běhat při západu slunce 🙂

[Show as slideshow]

O víkendu jsme se byli podívat na místním rugby zápase a to byl taky zážitek. Ovšem dozvědět se, kdy se hraje, to je velký oříšek pro cizince. V hostelu to nevěděli (Němce zajímá spíš fotbal), v místním novinovém plátku ani ťuk, v knihovně báby nic nevěděli, na internetu taky nic, žádnej plakát nikde nevisel a dokonce ani na stadiónu nic napsáno nebylo. Takže jsme k návštěvě přišli jak slepý k houslím 🙂 V sobotu odpoledne jsme se šli projít podél řeky u města a najednou slyšíme rozhodcovskou píšťalku a pokřik davu. Okamžitě jsme namířili na stadión. U vchodu jsme zaplatili 3$ za osobu a šli jsme do „kotle“ 🙂 Hned na první pohled jsme si všimli rozdílu oproti našim zvyklostem, bezprostředně kolem hřiště stáli auta a z nich lidé koukali na zápas 🙂 Nejdříve hrálo asi „béčko“, protože chlapci toho moc neběhali a na jejich dresech bylo taky trochu znát, že ligu asi nehrají. A když jsme viděli, jak si střídající hráč zapálil cigaretu, bylo to jasný 😉 Domácí dostali pěkně na frak, ale nikoho to nijak nerozhodilo, protože vrchol dne přišel hned poté, když nastoupilo „áčko“. Oba zápasy měly velmi podobnou atmosféru, jako u nás na fotbale. Bylo tam cca 100 platících, občasné vtipné „výkřiky“ z obecenstva a neodmyslitelný párek a pivo k tomu 🙂 To jsme si samozřejmě taky dali. V místní nálevně/klubovně visí na zdech historické fotky vítězných týmu, z kterých si nejde nevšimnou, jak týmy v 50tých letech byli složeny téměř výhradně z „bílých“, ale už v 70tých letech je většina „černých“, tedy Maorů. Nad výčepem vidí historické dresy All Blacks místních, kteří to dotáhli do repre, min na dorostenecké či juniorské úrovni. Utkání „áčka“ mělo znatelně vyšší úroveň a byla to parádní podívaná. Zápas byl rychlý, tvrdý a dramatický, protože domácí vyhráli o pouhý bod 27:26.  Podstatný rozdíl mezi fotbalem a rugby je ale vidět na první pohled, při rugby nikdo nesimuluje, nikdo nedebatuje s rozhodčím (ani v případě prvního utkání, kdy se jednalo pravděpodobně o pralesní ligu), žádné šarvátky, prostě rugby je férová hra pro gentlemany. A v tomto duchu se nese i společný pokřik v kruhu po zápase, který si společně zakřičeli v objetí oba týmy dohromady.

[Show as slideshow]

Na konec jedna zajímavost: už jsme přišli na to, proč místním není zima na bosé nohy, když chodí furt v plážovejch žabkách nebo rovnou bosy i  během chladných dnů. Ono tady totiž není tak úplně teplo, teď s končícím létem, obzvlášť ve stínu a někde uvnitř domu, kde jsou neustále otevřené dveře či okna. Prostě chodíte na boso (či v těch žabkách) tak dlouho, až nohy přestanete cítit a pak vám zima není. Fakt to funguje 😉      

No, a protože uplynul týden, práce stále nebyla a sliby, že zítra možná nás už nebavili, rozhodli jsme se přesunout jižněji do oblasti Hawkey Bay, což je největší ovocnářská oblast Nového Zélandu, kde se pěstují hlavně jablka, hrušky a kiwi. Cestu si ale zpestříme návštěvou Tongariro National Parku, což jedna z nejhezčích oblastí na Zélandu a kde nás čekal Great Walks 🙂