Napier (25.-30.4. 2012)

V Napieru jsme se ubytovali v backpackeru Wallys, který patří opět do sítě BBH za 150$ na osobu a týden, což nebyla žádná láce, ale majitel Ashley nám sliboval sběr kiwi, hned druhý den po příjezdu. Napier je pěkné přímořské město. Město roku 1931 postihlo zemětřesení, které srovnalo se zemí téměř vše. Záhy začalo vznikat nové město ve stylu Art Deco, které je dnes světovým unikátem. Každý rok se zde koná festival Art Deco, jenž Vás vtáhne do doby 40. Let a je velmi populární.

Nakonec jsme nesbírali kiwi, ale dělali takzvaný kiwi prunning, což je snad nejhorší práce v sadech, jakou můžete dostat. Náš zaměstnavatel byl Němec, kterému jsme říkali Helmut 🙂 a který vlastnil sad na Zélandu pouhé 2 roky. Dělal zároveň supervizora, takže na nás i dohlížel. Práce byla placená úkolově, a jak jsem poznamenal na začátku, bylo to strašná práce. Prunning spočíval v tom, že jsem musel vylézt na nejvyšší stupínek cca 3 metrových štaflí a při mé 177 cm vysoké postavě skoro na špičkách, v jedné ruce se zahrádkářskými nůžkami, stříhat a odstraňovat přerostlé kiwi větvičky (spíš větve) obtočené kolem horizontálně nataženého ocelového drátu. Takže jsem po pár hodinách necejtil zápěstí, záda a nos jsem měl plný prachu z větví. Teri dělala další fázi prunningu, kdy musela ze země rozmotávat provázky, které musela dostat z větví, protože se kolem nich obtočili a tyto větve pokládat na drátěnou „stříšku“. Těžko se to popisuje, je to dost specifická práce. Teri práce nebyla tak špatná, ale jak jsme v průběhu 2 dnů zjistili, podle Helmutových nastavených limitů, co by člověk měl udělat za den, aby si vydělal alespoň minimální mzdu, jsme si nevydělali ani na polovinu této minimálky 🙁 Lépe řečeno, minimálku si nevydělal nikdo, kdo tam pracoval, takže něco bylo špatně. Po diskuzi s ostatními lidmi, kteří dělali i jiné práce (také si nevydělali víc než cca 70% minimálky) a této zkušenosti, jsme práci raději ukončili, než se nechat zotročovat. Skvělý bylo, když jsem se o tom s Helmutem bavil, že to není možné zvládnout, řekl mi, že moc odpočívám. Že mě viděl, že si dělám moc přestávek. To jsem myslel, že mu vystartuju po krku, protože za celý den jsem si jednou sednul pod žebřík na cca 1 minutu, když už jsem necítil záda a jinak jsem makal jak o život. Navíc jsme se pak dozvěděli, že když nastane takováto situace (děláte úkolově a nevyděláte si minimální mzdu), máte nárok na minimální mzdu, což dává smysl, proto se minimální mzda stanovuje ne? 😉 I přes naše upozornění a následné vyhrožování, že na něj pošleme kontrolu, nám minimální mzdu nevyplatil 🙁 Ashley pak zbytek týdne sliboval stále nějakou práci, ale zůstalo jen u slibů. On byl totiž jedna velká slibotechna, protože nám např. sliboval pomoc s opravou auta a taky nic. Takže naše peripetie s prací pokračovala, a už nám trochu docházela trpělivost i čas.

Volna jsme využili k opravě našeho auta, protože nám od kamínku prasklo čelní sklo (sklo z vrakoviště + oprava, celkem za 220$) a následně udělali novou technickou WOF. Pak jsme auto prodali spolubydlící Němce z backpackeru za 1200$ a měli jsme klid, protože jsme prodej auta nechtěli nechávat až do Christchurch, což se nakonec ukázalo jako správná volba. Trochu jsme poznávali město (přístav, pobřeží a vyhlídkový kopec), viděli jsme sváteční průvod k uctění památky padlých ve 2. Světové válce atd. Mezitím jsme si práci sehnali sami ve 20 km vzdáleném městu Hastings, kde jsme přímo v sadu podepsali smlouvu (práce placená hodinově, tedy minimální mzda cca 14$) a bydleli opět v bacpackeru BBH, tentokrát s názvem A1 Backpackers, kousek od centra města. Ale o tom až příště ….

[Show as slideshow]