Golden Bay (22.-23.3. 2012)

Večer jsme dorazili do vesnice Collingwood, které leží v Golden Bay, což je nejsevernější část Jižního ostrova, kde jsme se ubytovali ve velmi příjemném backpackeru. Původně jsme chtěli ubytování v městečku Takaka a okolí, ale buď neměli volno, nebo to bylo ubytování s divnými lidmi. Trochu máme pocit, že Zéland je rájem pro hipísáky a podobný lidi, kteří neví co se sebou, tak jedou sem, tady občas pracují a pak se jen poflakují, paří, hulí trávu a kdo ví co ještě. Jeden hostel byl obvzlášť hrůzostrašný, ležel na odlehlém místě, v přízemí byl bar, neměli kuchyň (což mají všechny backpackery), okolo nebo uvnitř se potloukali divný lidi, jeden se snažil s námi navázat rozhovor, ale nerozuměli jsme mu ani slovo, pak přišel další, ten nevypadal už vůbec normálně, a když jsme vycházeli ven, potkali jsme chlápka bez nohy a mířil rovnou na bar 🙂 Nevím, asi slezina místních veteránů z války 🙂 Pokoje měli celkem pěkný, ale nikdo tam nebydlel, což bylo dost podezřelý, obzvláště, když všude v okolí měli plno. No, rychle jsme tam odsaď vyjeli 🙂

Následující den jsme strávili odpočinkem, jednak jsme byli utahaný z treku a jednak skoro celý den pršelo. Šli jsme jen na malou procházku na pláž, kde jsme sbírali mušle. Je tady obrovský příliv a odliv, resp. u pobřeží je dlouhá mělčina, takže při odlivu zmizí voda třeba 300 m od břehu. Původně jsme měli v plánu výlet na Farewell Spit (písečná kosa), což úzký výběžek na nejsevernější části Jižního ostrova. Je to chráněná oblast s mnoha živočichy, především ptáky a dá se tam ject pouze s cestovkou, což je zase dost komerční záležitost. Za víc než 100$ Vás naloží do terénního autobusu a provezou Vás po „písečné kose“. Jsou tam k vidění velké písečné duny a vzácní ptáci, ale my jsme to tentokrát oželeli.

Třetí den v této oblasti jsme vyrazili na výlet, který nám poradili v bacpackeru, na vyhlídku na zátoky  Whanganui Inlet, což nebyl dobrý nápad, protože cesta vedla pouze k soukromému baráku, kde běhali akorát velký psy a jinak tam nebylo nic k vidění. Ale možná jsme jen netrefili cestu, nevím. Pak ještě jeden pokus, ale skončili jsme zase u baráku, tentokrát s vyhlídkou na moře. Nicméně cesta k těmto domům byla pěkná, přes zátoky, které se s přílivem a odlivem měnily. Další zastávkou byl výstup na vyhlídkový kopec Knuckle Hill (je to vedené jako trek a zároveň tam začíná trek To Kaituna Track), který je cca 500 m vysoký, takže jsme se na něj škrábali asi 1,5 hodiny, ale výhled stál za to. Tento kopec je v Kahurangi NP. Na jedné straně zalesněné pláně a kopce a na druhé moře se zátokami a sluníčkem na obzoru. Na vrcholu pěkně fučelo a musím přiznat, že tady se mi fotograficky vůbec nezadařilo, protože tenhle den bylo takový divný světlo, bylo pod mrakem, ale přesto to hrozně zářilo, takže vrcholové panorama stojí za starou belu 🙁 Ale spíš to bylo tím, že jsme to prostě odflák 🙂 Cestou jsme nepotkali ani živáčka, zato jsme viděli divoké kozy. Po výstupu jsme se ještě přesunuli na Wharariki Beach, kde byla krátká procházka k moři, za účasti davy turistů, ale krásná pláž se skálou v moři byla parádní. Měli tady být k vidění i lachtani či tuleni, ale žádného jsme bohužel neviděli 🙁 Na pláži hrozně fučelo a upřímně jsem se dlouho rozhodoval, zda mám vůbec vyndavat foťák (jemný poletující písek je asi to nejhorší pro foťák či jakoukoliv techniku pro neznalé). Ale nedalo mi to, bylo to tam parádní. Pár fotek je opět od Téry, především obrazce v písku, které tam vytvořila voda společně s větrem při odlivu. Poslední zastávkou byla zajímavá skála Cape Farewell, hned vedle Wharariki Beach, která trčí do moře. Večer jsme se ještě přesunuli do vesnice Pohara, odkud jsme měli namířeno na trek v Abel Tasman NP.

[Show as slideshow]