Stewart Island – Rakiura trek (28.12. – 1.1. 2012)

Aneb, byl jsem na konci světa 🙂

Ráno se naloďujeme do menší lodě pro cca 50 lidí a míříme na třetí největší ostrov Nového Zélandu Stewart Island. Plavba je údajně jízda pro silné žaludky, protože je to malá loď a moře je často neklidné, takže občas cestující na palubě blijou. Začátek plavby byl opravdu trochu náročný na žaludek, loď se kymácela, občas se příď pěkně nadzvedla a dopadla z výšky zase na hladinu tak, že jsme na chvilku z lodě nic neviděli, jak to cáklo. Po cca 20 minutách už to bylo lepší a tak příjemně to houpalo, až jsem s toho usnul 🙂 Za hodinu jsme v Halfmoon Bay neboli Oban, což je jediná vesnice (přístav) na tomto ostrově. Zaregistrovali jsme se v návštěvnickém centru, zabukovali kemp na Silvestrovskou noc a vyrazili jsme hned na první část třídenního Rakiura treku po ostrově.

mapa Nového Zélandu

Když jsem se podíval na výbavu naší skupiny (mimo Milana) trochu mi běhal mráz po zádech. Především boty Rodriga ve mě vyvolávaly hrůzu (tenisky s děravou špičkou), o tom že neměl dlouhé kalhoty, karimatku a nepromokavou bundu nemluvě 🙂 Thomas měl sice nepromokavou bundu, ale to bylo tak vše, protože měl jen takový malý batůžek (cca 35 l), vůbec nechápu, jak se mohl zabalit. Jo a jedna perlička, měl s sebou taky deštník???!!! 🙁 Naštěstí ho nevytáhl, protože pak by jsme se s Milanem asi hanbou propadli nebo by jsme se k němu přestali hlásit. Kdyby začalo pršet, což je na tomto ostrově velmi pravděpodobné, špatně by to dopadlo. Navíc informační tabule v centru hlásala na všech trecích bláto a předpověď nic moc… No nezbývalo než doufat v dobré počasí. Po chvíli zjišťujeme, že tento ostrov je totálně zalesněný ostrov. Všude kam se podíváte je les, maximálně občas nějaká mítinka. No a samozřejmě pláže. Trochu mě zaráží, že celou cestu jdeme po upravené pěšině, na které je natažená gumová mřížka posypaná jemným štěrkem, to mi trochu k té divočině nesedí. No asi to má svůj důvod. Cesta se jen tak houpe, žádný velký kopec a celou dobu jdeme takovým specifickým pralesem s občasným výhledem na moře s plážemi a nebo nějakou zátokou. Les je mix všech možnejch stromů a takovýho maxi kapradí. Je tady božskej klid, málo lidí, v podstatě každej den potkáváme max. tak 10 lidí 🙂 Po cca 5 hodinách pochodu dorážíme do lesního kempu. Je tady jen 1 stan se 2-mi holkami. Nádrž s dešťovou vodou na pití, suchý čistý záchod, krytý kuchyňský kout a cca 4 místa na stan. Kemp je blízko chaty North Arm u zátoky. U zátoky je krásný relax a tady jsem si poprvé uvědomil, že jsem asi fakt na konci světa 🙂 Takový klid uprostřed divočiny, nikde nikdo, jen prales a klidné zátoka, která vypadá jako jezero.

Druhý den pokračujeme napříč ostrovem na východní pobřeží k chatě Port William. Cesta je velmi podobná prvnímu dni, jen nevidíme moře, protože jdeme vnitrozemím. Počasí nám přeje a je polojasno. Jen když docházíme do kempu, trochu prší, ale to ani nestálo za řeč. Druhý kemp je nádherný, vybavení stejné, jen se nachází u zátoky na malé louce a je tady trochu víc lidí. Rodrigovi se začaly rozpadat boty tak, že má úplně rozlepenou jednu špičku boty (o úplně hladké podrážce nemluvě), tak jsem si jen zase zkoušel představit, co by dělal, kdyby začalo pršet. Večer nás přichází zkontrolovat zaměstnanec Národního parku z nedaleké chaty, zda máme zaplacený nocleh a říká nám, že večer se kolem kempu občas vyskytuje KIWI 🙂 Upozorňuje nás, že když ho uvidíme, ať ho nefotíme s bleskem. Já jsem šel spát celkem brzo, ale kolem půl 12 mě budí Arthur, že je tady Kiwi. Rychle vstávám, beru foťák a běžím k lesu. A opravdu, v lese šmejdí jeden Kiwák, všichni na něj svítí baterkou a samozřejmě fotí s bleskem, ale jemu to evidentně nevadí a v klidu furt hledá něco k snědku v zemi. A to jsme u něj jen na metr vzdálený. Pak ještě běžím pro kameru a točím video. No krásnej zážitek 😉 Je to v podstatě taková slepice, ale hrozně roztomilá a je možné ho vidět jen v noci.

Třetí den se vracíme podél pobřeží do Obanu. Cesta vede přes Maori pláž, což je nádherná pláž s téměř bílým pískem a spoustou mušlí. Dokonce je tady taky kemp. Cestu si ještě prodlužujeme přes jeden vrchol, kde měla být vyhlídka, ale tedy moc jsme toho tam odsud neviděli, protože jak jsem už psal, je tady doslova všude les. Bohužel tím jsme minuli jedno slavné místo s takovým tím obrovským řetězem vedoucím do moře. V podvečer jsme v rezervovaném kempu v Obanu a nabíráme sílu na Silvestrovskou párty.

mapa Rakiura treku

Silvestrovský den máme volný, Milan jde kajakovat, Rodrigo odpočívá v kempu a Já s Arthurem a Thomasem jdeme na malý výlet po pobřeží. Cestou objevujeme kouzelnou malou zátoku, kde bydlel první obyvatel tohoto ostrova. No vůbec se nedivím, že si vybral právě tohle místo, krásná malá pláž a závětří. Zrovna se na pláži připravovali nějací lidi k potápění, to bych si dal taky líbit. Taky jsme viděli jednoho pěkného papouška, ale mám jen video, nebylo možné ho vyfotit. Po návratu do kempu jsem si ještě udělal sólo procházku a rozhodl jsem se podívat trochu víc do lesa, myslím tím mimo cesty. To víte, jako orienťákovi mi to nedalo 🙂 Kousek za městem jsem objevil nějaké značky, které vedli lesem, tak jsem po nich šel. Bylo to super, trochu překážková dráha, ale užil jsem si to (viz foto na větvi). Večer začala Silvestrovská párty nejdřív v kempu, Milan přinesl z moře čerstvé mušle (slávky) k jídlu, byl k dispozici obrovský chlaďák s ledem na pití a opékalo se maso s klobásama pro všechny. Nicméně ještě před tím jsme chtěli zkusit místní Fish&chips, údajně nejlepší na Novém Zélandu. A bylo to fakt dobrý, z čerstvých ryb je to jiná káva. Pak se párty přesunula z kempu na pláž do města, kde byl zapálen velký oheň, zavřela se silnice na které se tancovalo a na terase místního hotelu hrála živá kapela super kousky. Byli tam asi všichni lidi, kteří byli toho času na ostrově, odhaduju tak cca 300 lidí z celého světa namixovaní s místními 🙂 Skvělá atmosféra a o půlnoci klasickej ohňostroj. Tady Rodrigo naplno ukázal ještě jedno svoje umění a to tanec. Byl hvězdou večera a předváděl své neskutečné pohybové nadání a myslím, že žádná holka tanec s ním neodmítla. Taky bylo neuvěřitelný, jak si vystačil sám, když náhodou nebylo s kým tancovat 🙂

Ráno dlouho spíme a odpoledne odjíždíme zpět na pevninu do Bluffu. Nutno říct, že jsme měli víc štěstí než rozumu s tím počasím, protože tady údajně obden prší. Nám tady 5 dnů svítilo sluníčko nebo bylo maximálně trochu pod mrakem. Ale zase si nemyslete, že tady bylo strašný vedro, to zase ne, furt fouká vítr od moře, takže na výlety ideální počasí, na koupání to ale úplně nebylo. A to že jsme viděli Kiwiho se taky nepoštěstí každému 🙂 Ukazovali jsme pak video místním a říkali, že jsme měli velké štěstí 😉 Na ostrově je spousta ptáků, kteří jsou ale spíš slyšet než vidět. O nějaké jiné zvěři tam nebylo ani slechu. Jen Milan na kajaku viděl pár tučňáků na pár vteřin 🙂

Po pár společných dnech jsme se trochu poznali a tak Vám stručně představím naší posádku:

Rodrigo (Brazilec) přezdívaný fuckman, protože celkem často nadává a používá „fuck“ asi jako v Čechách „vole“ 🙂 Taky se pěkně představil, když mu Milan půjčil řízení auta, okamžitě po vyjetí zamířil na pravou stranu silnice, naštěstí nic v protisměru nejelo. A je taky trochu línej řadit, takže to točí v 5 tis. otáčkách úplně normálně. Milan mu to po hodině řízení raději vzal, protože se hrozně bál, když řídil. Neměl moc odhad na levou stranu a často jsme jeli jen pár centimetrů v lepším případě od krajnice. Já jsem radši usnul, abych se na to nemusel dívat 🙂 Je to celkem sportovní chlapík, hraje fotbal a rugby (ale moc rugby postavu nemá), ale je naprosto nepoužitelnej většinou celý dopoledne. Holt klasickej Jihoameričan, kterej začíná ožívat až ve večerních hodinách. Doma má jako koníčky mimo sportu ještě lov a rybaření. Je to hroznej pohodář, je strašně ukecanej a je s ním sranda. Celej tento zájezd spal se mnou ve stanu.

Arthur Francouzská neřízená střela, která všude vleze a všechno chce zkusit. A nevoní mu moje šťáva s vodou. Snaží se strašně šetřit na jídle, což mi vyhovuje (společně jsme totiž celý zájezd vařili), ale když se jde do hospody, tak si dá málem nejdražší jídlo, tak to úplně nechápu. Je taky dost ukecanej, má silnej Francouzkej přízvuk a mluví strašně rychle, tak mu docela často nerozumím. Ale fajnovej férovej kluk, ale občas je teda až otravně aktivní 🙂

Thomas (Švýcar) na první pohled sympaťák, myslel jsem si, že to bude horal, když má na rukou Suunta (pro neznalé horolezecké hodinky, jako mám já) a bydlí ve Švýcarských horách, ale opak byl pravdou 🙁 Myslím, že nikdy nikam nevylez, maximálně lanovkou a celou zimu jezdí jen na sjezdovkách v okolí. Nakonec se z něj vyklubal malinko podivín, furt si něco mele pro sebe, prostě trochu suchar. Taky se chorobně bojí opálení, maže si opalovací krém i pod dlouhý rukáv i když jdeme celý den lesem 🙂

Milan těžkej pohodář z Vysočiny. Moje krevní skupina, horal, spí pod širákem a v podstatě nic neřeší 🙂

[Show as slideshow]

12►